 |
| poslední parašutista z Anglie, generálporučík Jaroslav Klemeš |
Tuhle věc jsem si uvědomila, když jsem nedávno viděla filmy Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny a dokument o Karlu Krylovi. V obou jsou zaznamenána vyprávění pamětníků, hrdinů, dnes už stařičkých. Pocit při pohledu na jejich tváře, nejistou řeč a roztřesené ruce mě zaskočil. Takhle přece hrdinové obvykle nevypadají. Vždycky jsou to sportovci a modelky...
Sportovci a modelky
Dokud to jde, muži pořizují funkční dresy a podávají výkony, ženy plastikami, barvou a cvičením konzervují iluzi třicetileté divy. A pak... zmizí. Pokud na ně narazíte v médiích, jsou v roli oběti, o kterou je třeba se postarat. Jejich vrásčité tváře viděné zblízka nám připadají tak nějak nepatřičné. Nepřístojně nám připomínají, že i naše výkonnost klesá a pokud nedostojíme iluzi mládí a dravé flexibility, budeme nahrazeni výkonnější součástkou stroje na blahobyt.
Mládí se stalo hodnotou a životním stylem samo o sobě, nezakotvené, zahleděné do budoucnosti, sebestředné a bez závazků. Kultem mládí jsme získali idealismus, přizpůsobivost, sebestřednost a tu „správnou“ dravou bezohlednost. Žít střední věk s jeho zodpovědností, rodinnými hodnotami a praktičností je společenským faux pas. A stáří? Co teprve stáří?
Každé historické období preferovalo jinou věkovou skupinu. Řecko obdivovalo mužnost, středověk preferoval dospělost. Teprve 19. století si začíná všímat mládí. Lidé se soustředí na úspěch v práci. Heslem tohoto století se stalo: „Zdravé, silné, úspěšné mládí vpřed!“ (1)
Progresivismus a nová levice budují juvenilní svět bez paměti
Západní společnost se zbavila stáří. Vytěsnila jej. A spolu se stářím jsme ztratili paměť. Místo rad moudrých máme rychlené akademiky a třicetileté ministry, kteří v životě nepracovali a netuší, co je to mít rodinu.
Společnost je plná „věčně mladých“ přestárlých rebelů, nezodpovědných za svůj život, idealistů narážejících na realitu a obviňujících z toho tu „starou společnost“, kterou je třeba odstranit a změnit. Měníme se na dav bez paměti, který se žene vpřed, aniž by tušil, že se točí v kruhu. Bez minulosti, ze které by bylo možné se poučit. Dav soupeřivých, progresivních a snadno ovladatelných idiotů. Ten správný kanonenfutter pro každou totalitu.
Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. G. Santayana
Tradice a pokrok se ve společnosti doplňují jako jin a jang, jako kořeny a koruna stromu. Společnost bez pokroku ustrne, společnost bez paměti zahyne. Tradiční společnost funguje na uchování a opakování osvědčených hodnot minulosti. Proto byl vysoký věk zdrojem zkušenosti a autority. Proto si armády vážily (a snad i váží) svých válečných hrdinů. Rychle se měnící moderní společnost je zaměřena na přítomnost, na inovaci.
Vytěsnění paměti stáří jako „nepotřebné“ přineslo Západu převážení vlády progresivistů, neomarxistických sociálních inženýrů, juvenilů odhodlaných demontovat celou tradiční společnost i s jejími hodnotami jako zastaralou a nežádoucí. Dovedeno do extrému: nezakotvený idealismus bez paměti a bez opory v realitě nyní přivedl naši společnost až na pokraj kolapsu. Je nutné vrátit vychýlenou rovnováhu zpět. Proto se spousta lidí tak intuitivně přimyká k „zastaralým“ věcem, jako jsou tradice, rodina, vlastenectví. A jsou za to progresivisty nálepkováni jako extremisté, rasisté... dosaďte si sami z poslední vlastní diskuse.
Progresivismus a konzervativismus nejsou dvě teorie, jedna správná a jedna špatná. Na konzervativních hodnotách není nic špatného ani zastaralého. Společnost je potřebuje stejně jako ty progresivní. V jejich soupeření, v jejich rovnováze je záruka, že se nepropadneme do totality. A v tuto chvíli je prostě potřeba ustoupit od modernity dovedené ad absurdum zase vrátit váhu naší minulosti. A poučit se z ní. Dokud tenhle princip všichni nepochopí, lepší to nebude.
Ale možná se pletu a někdo to už vymyslel jinak a lépe. Co si myslíte vy?
--------------------------------------
Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. G. Santayana
„Byla to Diana Vreelandová, šéfredaktorka jedné z nejvlivnějších světových módních publikací, amerického módního časopisu Voque, která zavedla a rozšířila pojem youthquake. Vyjadřuje náladu bouře a vzdoru, která tehdy ovládla módu, populární hudbu a kulturu pro mladé. Vsadila na zdroj problémů, který se měl stát zdrojem štěstí: obrovskou novou skupinu konzumentů. Tady někde musíme hledat počáteční bod obratu, chvíli, kdy se začalo šílet po všem, co je spojeno s mládím.“ (2)
--------------------------------------
(1) Haškovcová, H., Fenomén stáří, Praha:Panorama, 1990, s. 5
(2) Schirrmacher, F., Spiknutí metuzalémů: stáří má zelenou!, 1. vyd., Praha:Knižní klub, 2005, s. 52.
Blog iDNES čtvrtek 1.12.2016 11:57
